Neunesu svůj zadek

postěžovala jsem si manželovi a ve slabé chvilce mu řekla, že musím zase začít běhat, protože neznám na hubnutí nic lepšího.

A dnes ráno mi na nevinnou otázku, jestli půjde se psem, odpověděl, že si ho můžu vzít na běhání s sebou.

Tož jsem vyrazila plná odhodlání a psích sušenek v kapsách do lesa. Bahna všude celkem dost a první kilometr jsem vydržela běžet v kuse! Takže jsem se pochválila, jak mi ta fyzička vůbec neklesla. Pak mi zmizel pes v lese a já jsem se nemohla dopískat skrzevá záchvat kašlíku. Když jsem se se psem zase setkala, už jsem běžela zpět, ale už mi to nešlo v kuse, zákeřně se mi do cesty pletly kopečky (proto mi to cestou tam šlo lépe) a tekly mi z nosu nudle.

I tak jsem uběhla skoro 3 kilometry, po půlroční pauze celkem dobrý.

A teď krátce o mých dalších sportovních aktivitách. Jóga byla a je velká výzva. Ze začátku to vypadalo, že to bude marný, že mám nohy z běhání a tancování zkrácené a nikdy už je nenarovnám. Uběhly 4 měsíce a už stojím na hlavě, tudíž se na svět dívám z opačného úhlu pohledu a jsem hustá! I nohy strčím za hlavu jako nic, takže teď už jen zapracuji na estetickém efektu, který při jednotlivých asánech dost pokulhává, ale to přijde.

Ovšem největší výzvou v mém sportovním životě je pole dance. Tanec u tyče. Říkala jsem si, tancovat umíš, bude to hračka. Kdybych mohla použít nějaký hrubý výraz, tak ho zde použiji.

JE TO PEKLO! A všem kolem mě to jde, chodí tam holky šestnáctiletý i  my, co už nám bylo čtyřicet. A já neunesu ten svůj zadek na tý tyči, snažím se rvát to rukama, takže mi moje fyzioterapeutka neustále ošetřuje namožený krční, zádové, mezilopatkové, ramenní a další bolavé svaly. Ale já se ani na těch rukách neunesu! SU marná? NÉSU...já to dám, vždycky tam přijdu plná odhodlání a po půl hodině mě popadne trudomyslnost, do toho mi dojde energie a odcházím s tím, že končím. Všechno, co vypadá, že je při pole dance brnkačka, tak není:-)

Takže to je můj poslední sportovní půlrok, co Vy, děláte něco nebo ležíte na gauči? Krásné Velikonoce:-)