13.9.2014 5,00 hod. ráno, moji nejbližší vstávají se mnou a jdeme na to. Máme sraz s časoměřiči a dědečky na Fügnerovo náměstí a stavíme start, otočku, připravujeme registrační kancelář, nosíme registrační tašky z kanceláře, v půl osmé mám svůj první živý vstup do Českého rozhlasu, redaktorka mi říká, že je i na dálku cítit, jak své město miluji.
Objevují se první závodníci, v 8 hodin máme sraz se všemi dobrovolníky. Kdybych nemusela být současně na více místech, bylo by to lepší, ale i tak se snažím vše zvládat, rozdávám trička, pořadatelské vesty, instrukce, svačiny, vody, hledám manžela, který se ten den pohybuje nezvykle rychle a neustále se s ním míjím. I já se pohybuji rychleji než obvykle a hlavně rychle mluvím.
Naštěstí fungují holky na registračce a všichni dobrovolníci mi rozumí, i když kadence mých slov je nezvyklá. Prostě mám štěstí na lidi kolem sebe.
Závodníci dál chodí, registrují se, zatím žádný zádrhel a když, vyřeší se rychlostí blesku. Například přijíždí městská policie nasadit botičku autu v Ostrovní, prý jim někdo volal. Podaří se nám jim to rozmluvit, je to přece úplně zbytečné, to auto tam nikomu nepřekáží.
Trasa připravena, přichází pan starosta a startujeme první trasu, maraton. Já jsem nervózní, jako bych ho měla uběhnout sama. Přijíždí můj synovec, zabavuji mu kolo a jedu na obhlídku trasy. Zadýchám se v prvním kopci u Putimské brány, až se mi směje neteř, co tam má službu. Nevadí, jedu dál. Chudák kamarád Aleš, je na stanovišti v Ostrovní zcela sám. Chvilku povídáme a najednou se objeví můj manžel, který dělá rychlou spojku – veze svačiny a židle dobrovolnicím u jezu. Nechám ho s Alešem a pokračuji k lávce. Všude vládne dobrá nálada, dobrovolní hasiči mi skvěle baví kamarádku Kačenku, aby tam nebyla smutná. Na konci lávky zjistím neotočenou dopravní značku, se kterou nemohu pohnout. Naštěstí přichází silní hasiči a pomohou. Raději se vracím na start, jak řekl nějaký závodník, ředitel na trasa nepřináší nic dobrého.
Tam už se pomalu chystají půlmaratonci na svůj start. Opět jsem nervózní, jako kdybych ho měla běžet sama. Možná proto, že nejsem protažená?
I tento start proběhne v pořádku a začíná přituhovat, protože nejvíc startuje čtvrtmaratonců. To už moje nervozita dosahuje vrcholu, koneckonců, tuto trasu jsem si chtěla zaběhnout sama. Já mezitím nosím s kamarády tašky z kanceláře, dary pro vítěze.
Jdu se podívat na občerstvovačku a smekám před dámami Zvoníčkovými, které tam makají jako o život, podávají pití, navlhčené houby, vše běží bezvadně. Přenáším část občerstvení ke startu, za chvíli začnou dobíhat první závodníci.
Šumavský pramen zásobuje doběhnuvší vodou, my zase banány a hroznovým cukrem a sušenkami. Takhle rychle jsem nenalila tolik kelímků vody ještě nikdy. Začalo strašně pršet. Není čas to řešit, vlastně to nikdo neřeší.
Začínáme si dělat pořádek v cenách. Moc nám to nejde, moje sestra mlčí. Kamarádka Naty ji obdivuje, jak je klidná. Ona ji ale moc nezná., moje sestra mlčí se sevřenými rty, když už je nejhůř. No ale i předávání cen nakonec zvládneme, příště musíme sehnat víc sponzorů a vyhlásíme i více cen.
Závěr dne: dá se do mě zima a hlad. Nachodila jsem za ten den 10 kilometrů, jsem úplně vyřízená, všechny posílám domů a zůstávám tam s rodinou, balíme bannery sponzorů, jdeme se najíst a pak večer jedeme domů. Myslela jsem si, že půjdeme ještě s pořadateli na skleničku, ale odkládáme to o týden. Já skoro nemohu chodit. Ale všichni mi gratulují k úspěšné akci, dokonce i pan Šejbl.
V noci mě vzbudí šílená bolest v krku, udělám si obklad a zaspím to, ráno už je to lepší. Páni, byl to ale hukot, už se těším na příští ročník a doufám, že se mnou zůstanou všichni ti skvělí lidé, kteří mi pomáhali, všem moc děkuji, ať začnu vznikem webových stránek, facebooku, online registrace až po stání několik hodin na stezce a povzbuzování běžců. Mám skvělou rodinu a kamarády, prostě ohromné štěstí.
A pak začaly chodit pochvaly a pozitivní reakce ze všech stran a to mě naplnilo štěstím, že se dobré dílo podařiloJ díky díky díky
Jaroslava Králová